Paní doktorko,
posílám vám zprávu a taky svůj postoj k problému. Ráda bych se zastavila, ale nemám čas a zbytečně bych zdržovala i Vás. Toto mé kostrbaté psaní dole je jen střípek toho, co bych chtěla vyjádřit, snad i napsat. Jen si to musím seřadit, s někým se poradit. Věřím, že vše dopadne dobře a možná někomu ukáži i jinou cestu a způsob. Promiňte, pokud Vás budu nudit, vyhoďte to. Jste můj lékař, zprávu bych měla předat, vysvětlení mého jednání taky. A navíc Vás mám ráda.

10.1.2006
Rakovina. Každý jsme s tím slovem přišli do kontaktu. Většinou se mu snažíme obloukem vyhnout a někdy stačí jen představa, že mi takovou diagnózu oznámí, aby se pod člověkem zhoupla zem, polila hrůza. a co pak skutečnost!? Stále si namlouváme, že právě mé tělo odolá, Vždy%t kolem žije tolik lidí, co ani zdravou životosprávu zrovna nedodržují a žijí. Vždyť nekouřím, nepiji alkohol, jím normálně a běžně, váhu mám celý život přiměřenou výšce, plus - mínus 3 kg. Mimo třech těhotenství, kdy jsem zase do půl roku byla zpátky na své váze. Tak proč se obávat, vždyť jsem zdravá, zvládám práce, kolik ani mnohem mladší nezvládnou, nic mě nebolí, všechna vyšetření jsou skvělá, v nejhorším - odpovídají mému věku 55 let. Ale přece, zdálo se mi, že mi trávení ve střevech provází nadýmání a vzpomínala jsem na časy, kdy jsem měla vše pravidelné, bez těchto průvodních jevů. Ale znáte to jistě i vy. Pokud nic nebolí, stále není čas jít k lékaři. A když jsem se konečně odhodlala, byla jsem poslána jít ještě na další vyšetření. Vyšetření byla v pořádku, ale mezitím jsem výsledky někam založila, časem zjistila, že ztratila a tak jsem zas ono interní vyšetření střev o rok odsunula. Představa, že zas budu chodit na krev, gynekologii aj., návštěvu lékaře oddalovala a oddalovala. Ale onen den přece jen přišel, udělala jsem si čas a odhodlaně poprosila svou lékařku, ať už mě nikam neposílá jen přímo k odborníkovi právě na trávící trakt. Tedy internu. Bylo 6.12.2005 a já opravdu asi po pětiletém odkládání konečně našla a udělala si čas navštívit odborníka s tím, aby mi napsal kapky nebo nějaké léky na pročištění a upravení trávení ve střevech. Přece musí být něco na plynatost střev a častější stolici. Jinak mě nic nebolelo, neměla jsem nechuť k jídlu, spíš naopak.

Takže jsem podstoupila vyšetření kamerou ve střevech, tzv. kolonoskopii a během několika chvil byla diagnóza jasná.

Řekl: je to rakovina. To obávané a zatracované slovo dopadlo někde mimo mě. Možná se i snažilo proniknout do mého nitra, zasáhnout mé vědomí i podvědomí, ale já ho nepustila. Marně obcházelo kolem mě a já s úžasem zjišťovala, že se nehroutím, nepropadám panice, nebojím. Jen si to slovo tak stálo v prostoru nebo viselo jako vykřičník, jako výzva. Ano, to je to pravé vyjádření, výzva. A já od prvního okamžiku věděla, že teď mám šanci něco dokázat, zabojovat, změnit. S mnohým, co ve svém životě dělám, nejsem spokojená a není to to pravé ořechové, ale chyběla mi vůle a vytrvalost. Stále znovu jsem sjížděla do zajetých kolejí několika káv denně, kritických pohledů na své blízké a okolí, málo pochopení a tolerance k partnerovi i známým, neschopnost naslouchat trápení těla těžkými a překombinovanými jídly. Měla jsem vždycky pocit, že jsem natolik zdravá, a já jinak vlastně jsem, zdatná a výkonná, že přece můžu.

Uvědomuji si, že mě vůbec nenapadlo slovo PROČ zrovna já, proč už teď, když mám doma tolik dětí a nejmenší v první třídě. Já si totiž okamžitě uvědomila, že mé tělo jen zákonitě odpovědělo na mé dlouholeté prosby, kdy mé občasně deprese se topily v myšlenkách na smrt, kterou bych ale nikdy nechtěla vykonat vlastní rukou, ale vyšším zásahem. Život se mi často zdál tak ubíjející, plný práce a povinností. Nechávala jsem se strhávat malichernostmi, ubíjet hloupostmi a přivolávala černé myšlenky a tím tvořila negativní energii. Ta pak po dosažení určitého potenciálu má samozřejmě sílu změnit funkci určitých buněk v těle a nastartovat ono neplánované bujení. Vždyť já si tu nemoc vyprosila a byla jen opět vyslyšena. Přece vím a mnohokrát mi život dokazoval sílu myšlenky. Všechno, co jsem si s čistými úmysly v životě přála, se mi beze zbytku splnilo. Kolikrát mě už o tom život přesvědčil.

Během několika minut ze zamýšlené prohlídky a snad nějakých léků byl rázem nemocniční pobyt, pohovor s manželem a ve vzduchu zvláštní napětí. Po seznámení s nálezem jsem souhlasila, aby mi udělali všechna předoperační vyšetření. I když jsem věděla, že tato vyšetření mají za následek prudké snížení imunity. Tak tedy, druhý den ráno rentgen s kontrastní látkou ve střevech nález jen potvrdil a další vyšetření vis. Lékařská zpráva. Chtěla jsem mít na papíře doklad o nemoci, aby nebylo jednou pochyb, že třeba vůbec nebyla. Co když se mi ji podaří vyléčit s mými alternativními postupy. O čemž jsem byla naprosto přesvědčená. Lékařský personál kolem to spíš přičítal mému šoku a ochranné reakci a doufali, že po zralé úvaze a krátkém víkendovém pobytu doma, dojdu k rozumnému rozhodnutí, což podle lékařů je chemie, skalpel a následný umělý vývod. Bylo mi jedno k jakému závěru lékaři dospějí, od prvního okamžiku jsem věděla, že ať bude rakovina jen lokální, nebo už i prorůstající, operovat se nenechám v žádném případě. Věřila jsem, že je více způsobů, jak s nemocí zabojovat a tělu ulevit.

Venku padal sníh, dívala jsem se z okna, blížily se vánoce, já přemýšlela, které cukroví upeču, že vypustím přehnané úklidy a nic mě nedonutí nebýt na vánoce doma. Vůbec se mi nechtělo třeba plakat nebo i jinak zoufat. Vždyť s tímto stavem a asi i s nemocí žiji léta, jen jsem o ní nevěděla. Ještě jsem zavolala mojí jediné a skvělé sestře a léčitelce Marušce, přátelům a léčiteli do Olomouce panu Maradovi, na kterého jsem se mohla kdykoliv obrátit a vždy pomohl, pokud to nebyla karmická zátěž. Úplně klidně jsem v nemocnici 6.12. usnula a celou noc spala, žádný neklid jsem nepozorovala a pochybnosti nepřipustila.

Druhý den, ve středu, odpoledne mě konečně propustili na propustku domů. Okamžitě jsem začala pátrat a analyzovat sama i se sestrou telefonicky příčiny a způsob léčby. Věděla jsem, že už hodně pacientů, a nejen s touto chorobou, úspěšně sestra vyléčila. Jistě jsou to desítky, možná stovky. Co bylo jednoznačné a i mě jasné, bude dieta, čaje, bylinné kapky, ale vůbec nejtěžší bude změnit postoje, projevy chování, naučit se nesoudit, pochopit proč nemoc vznikla a dopátrat se původce, následek by se měl už odstranit a zmizet sám. Bez skalpelu, chemoterapie, ozářek. Jenže tento postup je daleko těžší pro pacienta, pro mě taky. Těžce se přiznávají a ještě hůř odstra%nují návyky, negativní myšlení,. O kolik je jednodušší položit se na stůl a nechat se řezat, dopovat léky a ozařovat. Celou zodpovědnost přehodit na bedra lékařům a říkat si. "Vždyť tu péči mám předplacenou, jsou kompetentní a vlastně taky pro nemocné". Chtěla jsem do pátku, kdy jsem ještě jela na CT do Šumperku následně do úterka, být připravena, rozhodnuta, vědět co bude obnášet vlastní postup léčby, na jak dlouho a jak vážný stav vidí právě oko léčitelovo. V úterý jsem si už jela jen pro lékařskou zprávu.

Mudr. Ali Fai Sal i Primář MUDr. Oplatal mi velmi trpělivě a podrobně vysvětlili mou situaci, nikterak příznivou. Závažnost situace lékaři vysvětlili i mému muži, rozmluvu s dětmi nakonec vypustili. Zpráva je opravdu vážná a spíš mi připomíná úmrtní oznámení, jako by smrt stála za dveřmi, jen je otevřít.

Vážím si názorů, rad a péče, která mi byla s těmi nejlepšími úmysly poskytnuta, ale zároveň jsem šťastná, že je svoboda volby a já mohu o postupu léčby rozhodnout sama.

Tak jsem se 14.12.2005 vrátila zpět domů mezi své děti a manžela s hrozivě znějící zprávou, která jistě popisuje skutečnost, ale úhel pohledu je zcela jiný, než ten můj.

4.1.06 Využila jsem Vaší skvělé nabídky a zaplatila týdenní rekreační pobyt v Luhačovicích v hotelu PALACE. Nic jsem nenechala "náhodě" a pozvala i svou přítelkyni a další manželský pár, s kterým jsme se vídali jen u stolu a při společných kulturních akcích.

A toto je kousek dopisu mé přítelkyni z lázní.

..mám se královsky dobře, jako princezna ze Sáby. Mám čas na sebe, klid, nádherný luxusní pokoj, senzační chytrou spolubydlící, procedury, program a jídlo, které si vybírám a škrtám podle své diety. Denně si snažím léčit svou nemoc speciálním čajem, kaplami, medem s propolisem aj. Stále mám pocit, že jsem zdravá, jen si to zdraví tady upevňuji. Na včerejší masáži mi potvrdili, že mám skřípnutý nerv v dolní páteři a vychýlený levý kyčel, což skutečně může ochromit a lokálně umrtvit kousek střeva. Řekli.

Já dodávám: a spustit dělení, nárůst, tedy problém.

Masér mi jen potvrdil slova léčitele Marady, který jako vždy na mě ani nesáhl, jen mě obešel a skřípnutý nerv viděl snad svým "rentgenovým, spíš mimosmyslovým" zrakem. A řekl mi o něm a naznačil spojitost.

Je to zvláštní, měla bych se aspoň trochu bát, být ve stresu, pochybovat, ale já prožívám opak, povznášející chvíle, jsem nadmíru šťastná, vůbec se ničím netrápím, prožívám radost. Jako by byla přede mnou nová cesta, někam do krásna. Že nezodpovědnost? Ale ta mi nikdy nebyla vlastní. Způsobila to ta "nemoc", paradoxně. Jsem za ni vděčná a od prvního okamžiku ji chápu jako výzvu a šanci se změnit, mnohé pochopit, upravit svůj život, stravování, postoj k dětem, manželovi, lépe si seřadit hodnoty. Jsem normálně šťastná a radost jde ze srdce. Že by tou dietou? Očistnými čaji? Ani se neptám, jen jsem ráda. Žádné deprese na mě nedoléhají, žádné myšlenky na smrt. Šťastně uléhám i vztávám, děkuji kolem sebe ochráncům, andělům, pozitivním energiím a kamarádím s nimi.

Nemoc cítím jako dar, jako cestu prozření. Vždyť jsem o ni vlastně podvědomě léta prosila, chtěla, aby mě něco přimělo k očistě těla, ale i duše a já byla, jako už nejednou v životě, jen vlastně vyslyšena.

".já si létám, já se vznáším nadzvukovou rychlostí." si zpívám a cítím.,

Včera jsem byla půl dne na návštěvě u sestry a Lídy. Obě jsou léčitelky, to víš. Synovec mi udělal masáž a Marie přezkoumala můj stav zlepšený o další schůdek Osmý z třiceti, ještě je cesta k úplnému uzdravení někde za horizontem. Přesto je pro mě přímo záhadou a čirým překvapením má radost, štěstí a skvělé pocity, které jsem už léta nezažila.

Stačí jen zavřít oči a pomyslně nakreslit kříž před sebou, nalevo, napravo, za sebe, obalit se světlem a pozitivní energií, utvořit z ní slupku, rukama otevřít nad hlavou cestu k božské energii a pak se jen vznáším, létám..

Aby i manžel byl uchráněn před negativními a různými vysávajícími energiemi, které dokáží člověka přimět i k chování jemu nevlastnímu, proto vždy jak usne, teď jen na dálku, odvedu od něj tyto shluky a rázně pošlu do patřičných dimenzí a světů, kam patří. Ráno vstává s úsměvem a říká mi drahoušku, Kupodivu.

12.1.2006
Nějakou nepochopitelnou záhadou, asi vnitřní radostí jsem poskočila v posledních dnech až na 24. schůdek. Cítím se stále dobře, stále lépe. Během února si nechám opět udělat některé z vyšetření klasickou medicínou u Primáře MUDr. Opletala o aktuálním stavu a i tuto zprávu doručím.

Kellerová Milena